VŠEJSOUCNO

Vždycky jsem byl a co bylo před tím, tak tak daleko má paměť nesahá. 

V jednom čase jsem procitl a nebyl jsem sám. Bylo nás mnoho. Ale jak okamžiky plynuly, byli jsme vzdáleni (vzdalovali jsme se). Mé vědomí rostlo. I rozhlížel jsem se a pozoroval. Pozoroval dny i noci nových věků, přílivy odlivy nových i starých vln. A bylo to krásné. Pozoroval jsem celé "noci", až Vědomí bylo naplněno. Nic nového ani starého nepřicházelo. Svět se začal propadat do temnoty a já byl smutný - má síla odcházela, mé vědomí sláblo. Pak jsem dostal myšlenku. Nápad se zrodil. I pohnul jsem skalami a byly mi vším. A vše jsem se o skalách naučil. A zase prázdno. I tu jsem si vzpoměl na nápad - myšlenku. I pohnul jsem mořem a bylo mi vším. I stvořil jsem řeky a cítil jsem radost. Byly mi vším. A začal jsem tvořit. Pak skála padla a řeka přestala téct. I pocítil jsem smutek a mé nitro se stalo prázdné. Pohlédl jsem na zbylé stvoření a přesto jsem nemohl pokračovat. Pocítil jsem strach. Pak kdosi vnukl mi myšlenku. Odejdi. A tak jsem šel spát. Však ze sna mě probudila má vlastní myšlenka. Zkusím to znovu a jinak. Bude to dobré. A pokaždé když něco spadlo, řekl jsem si, zkusím to jinak. Bude to dobré. I zakusil jsem pocit svobody.