DUCHOVNÍ UČITELÉ A RÁDCI V TĚLE ČLOVĚKA

Mnohé duchovní bytosti se rozhodly snížit své duchovní vibrace na hrubohmotnou úroveň tak, aby mohli sestoupit na Zem, do těla člověka . Toto osobní rozhodnutí je však podmíněno hrubým porušením (narušením) propojení se svou duchovní podstatou a spiritualitou. Toto odpoutání se  od vyšších rovin se často děje skrze odloučení od matky ihned po porodu, které trvá většinou více jak 7 dní. Pokud je pouto k duchovnímu světu příliš silné, nebo pokud je třeba k dosažení žádoucích vibrací výraznějšího propadu, může trvat toto odloučení mnohem déle.

Toto jsou duchovní učitelé v lidském těle. Ne na vše totiž stačí duchovní pomoc z “vyšších sfér”, protože ne všichni lidé dokáží komunikovat s duchovními učiteli a průvodci, a navíc, člověk člověka lépe slyší.

I když mnozí z duchovních vůdců po sestoupení do těla zapomínají kým jsou a proč tu jsou, jejich přirozenost se začíná probouzet už v útlém věku. Jako děti, to mají povětšinou náročné, protože jejich pohled na svět je odlišný, od pohledu ostatních. A tak se povětšinou drží v ústraní. Zhruba kolem patnáctého roku začínají objevovat své “dary” a začínají s nimi manipulovat (ve smyslu pohybovat). Když jim je zpravidla kolem 17ti let, jejich chápání světa je povětšinou okolím považováno za velmi zralé. To jim však v jejich začlenění se do společnosti moc nepomáhá. Proto se velmi často stávají spíše “třídními šašky” než těmi, kdo doopravdy jsou. To však neznamená, že jejich skrytá moudrost nevyvěrá na povrch. Pokud se však tito duchovní vůdci (ve smyslu ti jež vedou) nerozpomenou na skutečný důvod svého příchodu, na své poslání, stává se, že místo aby se věnovali práci tady na zemi, věnují se práci “na nebi”. Odpoutávají se od hmoty - od těla člověka různými způsoby, místo aby se tady ukotvovali, aby mohli své duchovní vědomí “ přitáhnout sem dolů. A to ať už “duchovním růstem” (neustálým zvyšováním si vibrací), mnohahodinovými meditacemi nebo askezí (odříkáním si něčeho)  v jakékoliv formě. Mnoho lidí pak své životy žijí z “nebe” místo aby jej prožívali ze země, zevnitř sebe, z těla člověka.

Někdy mi to přijde až komické. Tolik práce to dalo, než jsme sem sestoupili a mohli se spojit s tělem a když sestoupíme, děláme všechno proto, abychom z něj mohli vystoupit. To je paradox, nemyslíte?

text: Dagmar Bradávková